Srpen 2011

Návrat do reality

13. srpna 2011 v 13:48 | Arila |  Téma týdne
Návrat do reality může být tvrdý pro toho, kdo je snílek. Snílek, který je nespokojený s realitou.

Myslím, že na všem se dá pořád něco vylepšovat a tak jistě i na realitě. Když s ní nejsme spokojeni, sníme. A vrátit se do reality je bolestné. Proto pro ni musíme něco udělat a odpojit se od snů. Jistě sny jsou také důležité ale hlavně musíme žít v realitě. To je přece život.

Když budeme s realitou spokojeni a budeme i dál snít, možná ten návrat nebude tak těžký. Každý to však prožívá jinak. Někdo je s realitou spokojený a nepotřebuje snít. Každý je originální a v tom je to kouzlo.

Už podruhé na mě dýchla

10. srpna 2011 v 19:43 | Arila |  Deník
Ano, ano už podruhé na mě dýchla smrt. Jsem naprosto vyděšená. Nevím, co mám dělat, ten šok je tady pořád.


Facebook jako deník? Ne!

5. srpna 2011 v 22:59 | Arila |  Ostatní články
Na toto téme jsem chtěla už dávno napsat můj názor. Začnu nejdříve obecně o facebooku.

Facebook je sociální síť, kde se můžete snadno domluvit s přáteli. Vyplnit si svůj profil, odpovídat na otázky, hrát hry, účastnit se akcí, a podobně. Ovšem je facebook opravdu jen k dobrému účelu?

Podle mě má i temné stránky. Je to zloděj času, pokuď jste na něm závislí. Já mohu s hrdostí říct, že jsem více na blogu než na facebooku. Jako bezplatná služba ne vždy 100% funguje.

A teď k tématu: Facebook jako deník? Ne!

Myslím, že přidávat statusy co pět minut je opravdu ubohé a jde vidět, jak se nudíte. Jak pořád sedíte u PC. Koho zajímá, že jdete na wc nebo jdete jíst. Dále také smutné statusy, které dávají zoufalci. Dají ho tam, aby se hned někdo zeptal: Co se stalo? A pak řeší dost soukromé téma na zdi, kde si to přečtou přátelé. A ne každý má v přátelích všechny, které zná. Status jednou za čas je pěkný, ale myslím, že každodenní statusy jsou opravdu ubohé.

Dále vyznávání lásky na zeď svého přítele či přítelkyně. To je ještě horší než pětiminutové statusy. Anebo ještě lepší, jak je někdo ve vztahu a za týden už je opět nezadaný. Mnohokrát to zaviní i facebook.

Myslím, že facebook se pomalu stává vylívárnou emocí. A tam já chodit nepotřebuji...


Farma, fotografie

5. srpna 2011 v 15:29 | Arila |  Ostatní
Jak hrozně mám to místo ráda. Znamená pro mě moc!

Design na léto

5. srpna 2011 v 13:33 | Arila |  Blog
Dnes jsem vytvořila nový design na podzim. Nikdy jsem moc grafiku nedělala ale poslední dobou mě opravu chytla. Možná, že začnu dělat avatary, blendy a možná i designy. Ale myslím, že až začne škola tak toho budu muset nechat.

Kopretina, fotografie

4. srpna 2011 v 17:21 | Arila |  Flora
Mám ráda kopretiny, tak jsem jednu vyfotila...

Sen, povídka

3. srpna 2011 v 20:44 | Arila |  Jednorázové
Seděla jsem na posteli a plakala. Tak hrozně mě bolelo srdce, že jsem věřila, že zemřu.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Otřela jsem slzy. "Dále." Promluvila jsem.

Byla to sestra. "Máš dole návštěvu." Oznámila mi. Já? Mám dole návštěvu? Chtěla bych vidět jen toho jednoho, ale ten už je dávno pryč.

Scházela jsem dolů po schodech a sotva jsem zahla za roh, moje srdce jako by do nečeho narazilo. Byl to on.

Ani jsem nepřemýšlela a vrhla se mu do náruče. "Lásko, nemohl jsem od tebe odjet! Tak moc tě miluju!" šeptal mi do ucha. "Ach, ani nevíš, co jsem si prožila." plakala jsem.

Slíbal mi slzy ze tváří a promluvil: "Miluju tě a už od tebe nechci nikdy odejít. Prosím, dej mi ještě jednu šanci." "Ano dám, dám, lásko moje." Moje srdce překypovalo láskou. Tak silně jsem ho objala a nechtěla ho už nikdy pustit.

Najednou mě však něco táhlo pryč, pryč od něj, od celého děje. Otevřela jsem oči a uviděla strop. Takže to byl sen?

Začala jsem brečet a návaly výkřiků bolestí, že tady není nepřestávaly. Miluju ho a on mě nemiluje. Tak moc to bolí. Tak moc.

Záhy zazvonil domovní zvonek. Přestala jsem dýchat a poslouchala, kdo je za dveřmi...

Zamyšlení

2. srpna 2011 v 22:14 | Arila |  Deník
Poslední dobou myslím nad svým životem... Co já vlastně dělám? Nic. Ani se nesnažím, teď myslím to, že nikam nechodím, ani si s nikým nepíšu.

Asi mám špatné období, a tak si pořád dokola slibuji že na SŠ, to bude konečně jiné. Doufám, že najdu skvělou kamarádku, co bude stát i o moje přátelství...

Je mi smutno po mojí třídě, jako celku. Když vezmu každého zvlášť, chtěla bych vidět jen jeho... Ostatní jsou pro mě uzavření. Možná jsem zlá, že to říkám ale oni také nestojí o mě. Proč bych se tedy snažit měla já?

Hmmm. Od zítra začnu více chodit ven. Budu něco číst a hlavně fotit, kreslit... Být sama sebou? To asi ne. Nevím, co se mnou je. Je mi zle, smutno a nechci nic dělat.

Moc bych chtěla nějaké přátele. Sedím furt doma na prdeli. Sama a sama. Můžu si za všechno sama.
© www.arila.blog.cz 2011